„One dolar, one dolar,“ ozvalo se mi za zády už po několikáté během jídla. Je ráno a já snídám v malé vesnici jménem Santiago de Atitlán ve střední Guatemale. Žebrajících dětí jsou tu desítky, běhají mezi turisty a snaží se od nich vyloudit drobné nebo alespoň nějakou tu sladkost. Hodní turisté je přece nenechají hladovět a tak jim většinou vyhoví.

Pokud se podíváte podrobněji do průvodce, co píše o hlavním městě Guatemala City, moc se toho nedočtěte. Je zde maximálně poznámka o nebezpečí, špíně a není doporučeno tam vůbec jezdit. Podařilo se mi tam strávit několik dní a musím říci, že první dvě zmínky platí, ale na rozdíl od průvodce bych doporučil návštěvu. Stojí za to vidět, jak si lidé žijí mimo „zlatý guatemalský čtverec“, tedy města Antigua, Chichicastelango, jezero Atitlán a starověké město Tikal.

První setkání v Guatemala City

Právě zde se uskutečnilo mé první setkání s malým prodavačem. Bylo po půlnoci a v jednom útulném baru hrála místní kapela. Během koncertu se objevil kluk, mohlo mu být kolem šesti let. Nabízel květiny, přesněji červené růže. Obcházel stoly a pokoušel se něco prodat. Místní si ho skoro nevšímali, tato scéna pro ně byla naprosto normální. Došel ke mně a já si od něj koupil růži. Poděkoval a odešel. Připadal jsem si hloupě, chtěl jsem mu růži vrátit a peníze nechat, je to přece malý kluk. Když jsem ho našel a snažil jsem se svoji chabou španělštinou situaci vysvětlit, díval se nechápavě a vracel mi peníze. Když prý nechci kytku, musím si vzít peníze zpět. Nechce peníze za nic. Nechal jsem si tedy květinu a díval se, jak malý kluk mizí v dalším zakouřeném baru.

Trhovkyně s bratříčkem

Během cesty „chickenbusem“ do města Antigua, se v dopravním prostředku vystřídalo nepřeberné množství malých i dospívajících kluků nabízejících jídlo, pití a sladkosti. Místní si od nich nakupovali, ale opět se nezdálo, že by to bylo něco zvláštního. Naopak, běžný den, běžní dětští prodejci.
Antigua de Guatemala, nejturističtější a též nejkrásnější město Guatemaly. Lidé se sem jezdí učit španělštinu, trávit prázdniny a nebo třeba lézt na sopky. První, čeho si všimnete, nebo spíše první, kdo si všimne vás, jsou malé holčičky ověšené velkým množstvím „místní produkce“. Zde už neprodávají chlapci, ale většinou holky, kolem pěti až sedmi let. Mnohdy mají na zádech připevněného mladšího bratříčka nebo ho vedou za ruku. Též už nenabízejí jídlo a pití, ale především suvenýry a oblečení. Výrobky jsou krásné a malá trhovkyně vás přesvědčí o jejich kvalitě a o nutnosti výdělku peněz pro celou rodinu, zvláště pro malého bratříčka, který bude nesměle vykukovat a prosit očima. Málokdo odolá napoprvé i napodruhé. Pokud se ale podobná situace opakuje co deset metrů, i „bohatí turisté ze západu“ se stanou trochu otrlejšími. Zboží je naprosto stejné, ale ceny se mění a většině lidí trvá několik hodin, než se naučí i s těmito malými dětmi smlouvat, protože i ony se snaží vše prodat s minimálně 500 procentní přirážkou.

Snídaně u jezera Atitlán

Panajachel je přístavem na jezeře Ztutlán a i sem zamíří velké množství turistů. Ulice lemují obchody a restaurace. Jelikož většinou panuje teplé počasí, hospůdky jsou otevřené a mají velké zahrádky. Zde není „turistická policie“ jako například v Antiguě, která by udržovala pořádek a držela pouliční prodejce na ulicích. Velice často se stává, že během jídla se objeví několik dětí snažících se něco prodat. Je to velice nepříjemné, zvláště když se hladově dívají do talíře a vy opravdu nechcete nic koupit. Ony to vědí a mnohdy toho využívají.
Druhým osobním setkáním s dětským prodavačem, byl Pablo. Malý kluk obchodující na pláži. Změřil si mně pohledem a zeptal se na můj fotoaparát. Nesnažil se mi nic prodat jen si povídal. Nestěžoval si, nesnažil se mně přesvědčit o své chudobě a neštěstí. Naopak byl plný optimismu a víry v budoucnost. Byl ale hlavně obchodník, a tak mě jeho fotografie stála jeden quetzal (asi 2 Kč), a jelikož jeho krásné šátky byly „primera clasa“ jak říkal, tak i pár quetzalů za ně.

Banánový a čokoládový chléb

Za několik minut se lodí z Panajachel dá dostat do malé vesničky San Pedro de Laguna. Než se turistova noha dotkne přístavního mola už je kolem něj mrak naháněčů, taxikářů a prodejců. Je těžké se jimi prodrat, bez použití trochy odstrkování a nemilých slov.
Po několika dnech jsem potkal malého chlapce, který prodával domácí chléb. Každý den seděl na tom samém místě a snažil se něco si vydělat. Zvykli jsme si na sebe a já k němu chodil skoro každé ráno pro čerstvé pečivo. Občas se stalo, že jsem nic nekoupil. Jen se usmál a dodal „maňana“. Tedy zítra a pak další a další den.

Jeden dolar na plechovku koly

Asi nejhorší zážitek mě ale čekal až v Santiago de Atitlán. Zde už děti nic neprodávali, jen běhali a žebrali. Nesnažili se, prostě jen s plechovkou koly nebo jiné limonády pobíhali mezi turisty a snažili se od nich něco dostat. Smutný pohled na děti, které se učí ve škole angličtinu, aby se po odpoledních mohli bavit „obíráním turistů“. Ti je naučili to, co dělají. Je velice těžké rozeznat, které děti peníze opravdu potřebují a které si prostě jenom hrají. Pokud budete mimo turistickou zónu a objeví se dětský prodavač, všimnete si dvou věcí. Za prvé je čistě oblečen, i když ve starém oblečení a nesnaží se tolik přirazit k obyčejné ceně. Však na guatemalských atrakcích je těžké poznat, kdo je kdo. Bohužel při místních nízkých cenách a „bohatství“ turistů jsou to právě oni, kdo ničí malé obyvatele této krásné země. I dospělí se časem naučili toho využívat a posílají děti žebrat do ulic.

Jak dospívá chudá guatemalská dívka

Sice vycházím pouze z toho, co jsem viděl a slyšel, ale tak to prostě je. Když se malá holčička narodí má před sebou asi tak 3 až 4 roky klidu. Přesněji do chvíle, než se naučí pořádně chodit. Poté dostane první náramky a suvenýry, základní lekci anglických číslovek a jde prodávat. V šesti letech ji přibude na zádech dvouletý bratříček, s nímž prodává tak dva až tři roky. Jelikož v deseti letech už není tak roztomilá, začne se věnovat přípravě domácích placek, které prodává na trhu. Po večerech šije náramky a jiné suvenýry pro turisty. Kolem sedmnáctého roku je provdána a otěhotní. A pak jde vše znovu s další generací od začátku. Mladá maminka dělá placky se svojí maminkou a babičkou, k nim se po několik letech připojí i její dcera a tak to jde pořád dokola.

Dobrovolnictví po guatemalsku

V Guatemale se můj pobyt protáhl na něco přes měsíc. Chtěl jsem nějak pomoci místní komunitě a tak se mé konání zaměřilo na nalezení dobrovolnické práce. Jaké bylo překvapení, když mne všude vítali s otevřenou náručí, ale chtěli po mně 200 dolarů na týden jako poplatek za dobrovolnou práci. Tento systém mi přijde postavený na hlavu, musíte platit za pomoc ostatním. Nabídli mi několik prací, převážně učení angličtiny. Překvapení číslo dvě, všechna dobrovolnická centra se nacházela v turisticky velice oblíbených místech, tedy ve „zlatém guatemalském čtverci“. Pak mi došlo, že existuje opravdu mnoho lidí, zvláště ze Spojených států, kteří si zaplatí tento „dobrovolnický pobyt“ a stráví tak příjemnou dovolenou. Jen si říkám, co to přinese těm dětem. Sehnat jakoukoliv dobrovolnou práci třeba v Guatemala City bylo nemožné a přitom tam by to bylo nejvíce potřeba. Zvláštní je i postup vlády. Jsme zvyklí na finanční i materiální podporu ze strany státu či EU tady u nás, ale ve střední Americe je to jinak. Nejenže stát nepřispívá místním „neziskovým organizací“, ale ještě od nich vybírá peníze za každého „dobrovolníka,“ co zaplatí poplatek. Kvetoucí byznys na úkor místních. V životopise vypadá dobře – dobrovolnická služba v Guatemale: práce s dětmi.

Turisté by měli myslet

Guatemala je krásné místo, občas nebezpečné, občas nevyzpytatelné, ale nádherné. Škoda, že se mnoho turistů zabývá jen levnými nákupy, jídlem a památkami. Nedokáží si uvědomit svoji zodpovědnost vůči místním lidem, ani pochopit, že oni jsou zde pouze hosty a měli by se podle toho chovat. Místo toho s falešným pocitem solidarity a humanity podporují dětské žebráky, dobrovolnické programy bez výsledku a jiné nekalosti místní ekonomiky. Dětská práce zde prostě je a nemyslím si, že se ji podaří snadno vymítit, ale pokud ji budou podporovat i turisté, nepodaří se to nikdy.
Byla krásná rána v malých vesničkách, kde lidé se usmívali na mě jako na člověka a nesnažili se mi nic prodat. Děti se koupali s námi a smáli se, místo stěžování si a pláče. Pomáhali mi bez nároku na odměnu a nekřičeli, když jsem odmítl něco koupit. Guatemala je krásná země, měli bychom si dát pozor, ať nestane se skanzenem, který budeme sami živit a vytvářet. Ti lidé jsou stejní jako my a zaslouží si stejná práva na vlastní kulturu a život. Nesnažme se být zachránci světa, ale jen pozorovatelé, kteří poděkují úsměvem a vřelým slovem radši než penězi.