Je něco hodně zvláštního na našem malém státě, tedy na každém jiném je jistě něco specifického, však u nás je to nevídaný aspekt české vděčnosti. Máme armádu, plně profesionální a tak kluci jako já nemusí na vojnu. Naší vojáci za nás bojují v dosti nepopulárních válkách. Většina společnosti si to sice nepřeje, ale to je cena, kterou platíme za mír. Riskují svoje životy i zdraví za nás a my se jim odměníme snížím platu. Tedy vezmeme jim peníze na výstroj i výzbroj a ještě doufáme, že nám za to poděkují.  Nejsem přítel armády a založením spíše pacifista, přesto chápu důležitost této instituce pro elementární existenci státu. Mnozí moji vysokoškolští přátelé mi tvrdí, že vojsko nepotřebujeme. „Spojenci nás ochrání, pokud by se něco stalo,“ tvrdí mi do očí. Já sice mezinárodní smlouvy respektuji a přál bych si, aby všechny státy kolem činily to samé. Historie nás ale učí, že je tomu přesně naopak. „Kdy nám nějaké smlouvy pomohly?“ ptám se často.  V roce 1938 to byly jen kusy papíru, vhodné tak na zápal do kamen. Tedy armádu potřebujme. Je možná už na čase, zeptat se v jakém stavu a jaký druhy vojska by se nám hodil. Prozatím bych její stav popsal slovy „nemastný, neslaný“. Sice vojáky a techniku máme, ale povětšinou neschopnou se přesunout z bodu A do bodu B. Tanky jedou jen tak tak, letadla skoro nelétají a ostatní technika je v podobném stavu. O výcviku radši ani nemluvím. „Nejsou peníze,“ argumentuje často vláda, či ministerstvo. A tak místo plně schopné armády máme umírajícího mrzáka připoutaného na lůžku se zatnutými pěstmi.

Jako suverénní stát stojíme na rozcestí. Na jedné straně je plně funkční armáda, vybavená a bojeschopná. Začleňuje všechny druhy zbraní a vojska. Je vybavena nejmodernější technikou, výzbrojí a výstrojí. Všechno toto samozřejmě něco stojí a není zadarmo. Nebo na druhé straně si ponecháme pouze naše nejelitnější vojáky, jako například chemické či speciální oddíly. Celková finanční  suma bude menší, ale bude sloužit účelněji k zlepšení bojeschopnosti. V rámci ochrany státu se jedná spíše o kompromis, ale stále lepší než nic. Nejhorší co by se mohlo stát a s nynější vládou nejspíše stane, je rozběhnout se bezhlavě střední cestou. Křovím s hlavou skloněnou a nemyslící. Někde si rozbijeme pusu, je to pouze otázka času.

„Jestli se tohle opravdu stane, nejsem si jistý, jestli v armádě zůstanu. Jinde platí líp a za to riziko to nestojí,“ komentuje situaci můj známý voják, který již absolvoval mise v Afghánistánu a Iráku. A nelze se mu divit. Nedávný skandál s bydlením nahrál vládní koalici a ta se jí chopila. Ozvaly se hlasy, že si vojáci přídavky na bydlení nezaslouží, když svoje byty pronajímají. Já bych to nazval honem na čarodějnice, který se uskutečnil v pravou chvíli. Nebudeme přece tvrdit, že když jeden Čech přepadne pro dvacet korun babičku v parku, tak to děláme všichni.

Naši vojáci bojují. Podle různých statistik a informací se bijí dobře. Tedy oni svoje povinnosti plní. A proto je za to potrestejme snížením platů. Samozřejmě se začne od spoda, tedy od těch, kteří jsou zodpovědní za největší plýtvání. Obyčejní vojáci, co neustále potřebují nové náboje, oblečení a další vybavení. Přece by ho v bitvách nemuseli spotřebovat tolik. I municí se dá přeci šetřit. Třeba nemusí střílet a po nepříteli mohou házet kameny. Na ty, kteří jsou zodpovědní za největší finanční machinace a podvody se jako vždy zapomene.  Byli to prostí vojáci co za pomocí špatných obchodů a nejasných kšeftů prohospodařili jmění a nebo jejich velitelé a nadřízení sedící na ministerstvu obrany či ve vládě? Kdy se trestat začnou opravdoví vinící zločinů a přestanou se honit čarodějnice. Kolik finančních prostředků by nejenom armáda, ale i vláda ušetřila lepším hospodařením s nimi na nejvyšší úrovni. Možná dostatek na to, aby nemusela snižovat platy mužům, kteří si je zaslouží.

Článek byl publikován na kalat.blog.respekt.cz