„Jsi nula ty kurvo jedna,“ probouzím se zpocený a snažím se vzpamatovat z šíleného snu. Není to noční můra, jen zasunutá vzpomínka. Už je to několik dní, co nás vojenské náklaďáky vysypaly po sedmidenním kurzu ve Vyškově a já pořád nemohu klidně spát. Hlava se mi točí a neustále se vracím do vojenského prostoru. Do dnů, kdy se mé lidské potřeby smrskly na to se najíst, napít, vyspat a přežít. Zbytek světa byl daleko a jeho problémy se vytratily v sérii fyzicky i psychicky náročné přípravy. „Je pět základních pravidel, kterých se musíte řídi, aby jste přežili,“ radili nám vojáci před začátkem kurzu, “když můžeš tak ser, když můžeš tak chči, když můžeš tak spi, když můžeš tak žer a když můžeš tak pij. Pokud to půjde najednou, jenom dobře.“ Do paměti se mi rady zaryly a ještě dlouho tam zůstanou.    Kurz speciální přípravy pro krizové situace, zkráceně „Kurz přežití“, pořádá Česká armáda ve Vojenské akademii ve Vyškově. Sedmidenní školení je určeno převážně zaměstnancům médií, humanitárním pracovníkům a nebo lidem z Ministerstva zahraničních věcí. U těchto skupin je jistá pravděpodobnost, že se dostanou do situací, kdy bude ohrožen jejich život v důsledku vojenských operací a nebo živelných pohrom. Náplní kurzu je předání informací, které mají napomoci k ochraně života. Jde například o základy chování při únosu, přežití v přírodě, vojenskou první pomoc a nebo orientaci v mapě. Na školení se podílí instruktoři a vojáci se zkušenostmi z Afghánistánu či Iráku, stejně tak jako civilní odborníci. „Snažíme se připravit lidi na působení v zahraničí a hlavně krizových oblastech. Během kurzu poznají silné stránky a své rezervy a mohou na nich dál pracovat,“ uvedl v rozhovoru pro Lidové Noviny vedoucí kurzu praporčík Martin Janeček.

Protibalistická ochrana a to další

Hned po příjezdu na základnu ve Vyškově se nás chopili vojáci, ubytovali nás, vybavili. Každý dostal dvě uniformy vzor 85, čepici, svetr, neprůstřelnou vestu (naštěstí bez plátů, ale i tak měla 4 kila) a kevlarovou přilbu (blembák). „Pojďme se v tom najíst ven,“ napadlo někoho druhý den večer. Jako zelenáči, nadšení z nových hraček, se málokdo dal pobízet. Venku svítilo horké letní slunce, ale přesto mělo při jídle pár jedinců opravdu na sobě protibalistickou ochranu, všichni se smáli a dělali fotky. Málokdo přemýšlel nad tím, že za pár dní budeme vděčni za pár minut bez zátěže. Vojáci, připravující náš kurz, se museli válet smíchy z naší hlouposti.

Tři dny teoretické přípravy nebyly zase tak nudné, jak mnozí předpokládali. Po první protrpěné přednášce o zbraních hromadného ničení, se již informace rozběhly nezastavitelným tempem. „Když to uděláte špatněte, zemřete,“ oblíbená věta praporčíka Radka Thumse, který se nás snažil proškolit v bojové první pomoci. Ta obsahuje drobná specifika, čímž se liší od té z co známe třeba z autoškoly. Na českých silnicích se moc nesetkáme s útokem sarinem a nebo nášlapnou minou. Sic se někteří usmívali, fotografie válečných zranění nenechali nikoho na pochybách, že je lepší být opatrný, než se posléze snažit zaškrti vlastní utrženou nohu a ještě někde hledat její zbytek.

Dětský pudr má několik nezastupitelných funkcí, mnohé ale v návodu na použití budete jen těžko hledat. Například se z jeho pomocí dá dostat z minového pole. Není to nijak složité, stačí jehla a nebo nůž. Umět opustit dopravní prostředek ve chvíli, kdy najel na nastraženou výbušninu, je stejně důležité, jako vylézt ze zaminované oblasti se všemi končetinami. Ve většině případů se útok odehrává právě tam. Jeden krok pak rozhodne o tom, jestli si člověk ještě někdy zahraje fotbal a nebo se na něj bude smutně koukat jenom v televizi. Tato teoreticko-praktická část vypadá jako velká sranda. Ležíme v trávě, pícháme nožem do země a všude kolem sebe rozhazujeme dětský zásyp. Až mnohem později mi došlo, že jsem měl možná dávat větší pozor.

Poprava: uříznutí hlavy

V krizových oblastech jsou časté únosy novinářů a humanitárních pracovníků. Separatistické či teroristické skupiny se tím snaží přilákat pozornost, či vydělat peníze. Adam Dolnik, expert na problematiku vyjednávání z Univerzity of Wollongog v Austrálii, se snažil vštípit rekrutům základní pravidla přežití při únosu. Celkem odlehčenou atmosféru přednášky jako blesk přeťalo video z Iráckého výcvikového kempu, kde je zajatci uříznuta hlava. Profesionálně, chladně, moc dlouho to netrvá. Místností se rozneslo ticho. „Ještě jedno video, aby všichni pochopili,“ s trochu sadistickým výrazem pronesl Adam Dolnik. To už slabší povahy nevydržely a musely odvrátit oči. Mladého Japonce teroristé podřízli na americké vlajce, aby dali jasně najevo co se stane všem, kteří se budou snažit zasahovat do jejich záležitostí. Panika šla vyčíst z obličejů přítomných, nikdo si nedokázal představit situaci, kdy sedí s kuklou na zemi a za ním jeho kati, čtou rozsudek smrti. O několik dní později bude řada z nás ten pocit alespoň přibližně znát.

První zkouška ohněm

První opravdová akce přišla až čtvrtý den ráno. Seřadili nás podle družstev a celkem svižným krokem naše jednotka zamířila poprvé do vojenské prostoru Březina. Před námi se objevuje trenažér zpodobňující rozvaliny domu. Po instruktáži se za pomocí hořlaviny a několika desítek dýmovnic mění na ohnivou, nepřehlednou změť překážek. Po dvojicích se vrháme do zakouřeného sklepa. Nevidím ani na několik centimetrů před sebe. Snažím se uklidit dech a orientovat se. Moje ruka spočívá na rameni člena mého týmu, který vede. Pokoušíme se o maximální rychlost. Proskakuji oknem a vedle mě se objevují plameny, které díky špatnému výhledu z masky, nejdříve cítím na rukou a pak až vidím. Snažím se prolézt malým otvorem ve zdi. Adrenalin stoupám a v hlavě mi buší tolik, že si ani nevšimnu žhavého kousku na ruce. Až později objevím malou spáleninku. Ani ne čtyři minuty trvalo vymanit se z ohnivé dráhy. Dal bych ruku do ohně za to, že to bylo mnohem déle.

Vítejte v Sabrusu

Praktická část se skládala z modelové situace. Velení výcviku vytvořilo imaginární zemi Sabrus, jejíž vývoj i nynější problémy byly vytvořeny na základě poznatků a analýz z několika afrických zemí. Tato nová realita byla připravena tak, aby co nejlépe simulovala podmínky a situace, které mohou nastat například v Afghánistánu či Kongu.

Celá jednotka se tedy imaginárně přesunula do této bohem zapomenuté části světa. Vojáci si pro reálnost změnily jména i označení aut. Po nenadálém poplachu nás se všemi věcmi přepravili do vojenského prostoru, který se stal naším domovem pro následující tři dny. Vše se uskutečňovalo za atmosféry skutečné situace. Byly nám sděleny koordináty pro vyzvednutí v případě napadení, bezpečnostní kódy a další nezbytné informace.

Během těch dnů na nás křičeli, stříleli, nenechali nás pořádně vyspat či najíst a nakonec nás mučili. Mnozí moji známí se mě ptají, proč jsem tím tedy prošel, co mi to dalo. Ani teď není jednoduché si vybavit všechno, co se tam stalo. Některé situace si není příjemné připustit. Ukázali to, co málokdo chce o sobě vědět.

Spát je lepší v botách s neprůstřelkou pod hlavou

„Je lepší spát s botama zavázanýma a nebo si je můžu povolit,“ ptám se Husajna, vojáka sabruské armády, který nás má chránit. „Klidně si je povol, ale nesundávej,“ s úsměvem odpovídá. Po večerním zhodnocení situace, jdeme spát. Když se rozhlížím po baráku a vidím, jak si někteří vybalují věci a vytahují spacáky, těžko zavrhuji podobnou myšlenku. V uniformě, s vestou pod hlavou a přilbou po ruce, mi z důvodu nedostatku spánku v předešlých dnech, nedělá moc velký problém usnout. Jen zavřu oči, ozve se poplach. Blízko nás dopadají granáty a ozývá se střelba. Se vším skáču z postele, popadám malé evakuační zavazadlo (má cca 15 kilogramů) a běžím do krytu. Během pár minut se tam hrbí celá jednotka. Matně si všímám, že někteří jsou bez bot, vest, přileb i batohů. Snad se pro příště poučí. .

Krůta na tři způsoby

„Nejlepší k rozdělání ohně je zapalovač,“ vystřelil jeden z instruktorů hned na počátku jedné z částí dopoledního zaměstnání. Každému bylo jasné, že tohle není skautský tábor, i když se to na první pohled mohl zdát. V rámci výcviku nás seznámili s možnostmi přežití ve volné přírodě. Není nad to poznat, kdy je mršina ještě jedlá a kdy ne. Stejně tak metody ověření jedovatosti rostlin, se jen tak v příručkách nenajdou.

„Máte deset minut na to, připravit si deset věcí na tým,“ zazněl rozkaz o několik hodin později po přesunu na další stanoviště. Během těch několika dní si člověk už zvykne na příkazy k jejichž vykonání v civilu potřebuje velké množství času, ale tedy jako zázrakem jde všechno v čas. Částečně i proto, že jsme si všichni dřepů a kliků za pozdní příchody během prvních dnů užili dost. Není lehké se rozhodnout, nevíme co nás čeká a přesto se nám nakonec podaří něco vybrat. Není toho moc – nůž, provaz, karimatka, spacák atd. Po nástupu dva z každého týmu odcházejí pro zvláštní úkol. Vrací se s krůtou. Ta naše se jmenuje Boženka. „Tři hodiny. Připravte si přístřešek, najezte se a odpočiňte si,“ vyštěkne velitel. Netrvá to dlouho a krůta je mrtvá. Z několika klacků se nám podaří postavit něco jako přístřešek. Při svých stavitelských schopnostech se jen modlím, ať v noci moc nefouká a neprší, jinak budeme spát mokří a pod širákem. Skoro bez koření a soli se pokoušíme připravit maso. Způsob první je ten nejprostší, ne všichni stravu v sobě udrží, ale podle mě na syrovém masu není nic zlého. Po chvíli se již zbytek krůty vaří v ešusu a nebo peče nad otevřeným ohněm. Ke konci našeho tříhodinového limitu to už vypadá spíše jako piknik než bojová příprava a proto si i my užíváme trochu odpočinku.

Dvakrát denně mrtví

Díky pár hodinám spánku se ráno nezdá až tak kritické. „Díky předvčerejšímu útoku a nestálosti situace se budete muset dnes přesunout na jiné místo. Bohužel vás nemůžeme doprovázet, je nás potřeba jinde,“ zkazí nám informacemi seržant Janskor (praporčík Martin Janeček) krásné ráno. Hodina na přebalení batohů a už se vezeme zase o několik kilometrů dál.

Dnes nás čeká několikakilometrový pěší přesun. Plná výbava, bágly na zádech a po svých. Vojáci nás již nedoprovázejí, čekají je bojové akce proti nepříteli. Podle mapy a souřadnic vytyčujeme naší trasu. Nebude to nic příjemného. Slunce pálí a my se kvůli zaminování, musíme pohybovat jen po zpevněných cestách. Únava se vystupňovala, máme před sebou poslední den a na mnohých už je to znát. Moc se necítím na celodenní pochod, ale rozkaz je rozkaz.

První kilometry jsou za námi, jdeme jako kačenky. Nejpomalejší vpředu udává tempo, ostatní se pomalu plíží za ním. Po dvou hodinách se objevuje checkpoint sabruské armády. Doufáme v odpočinek. „Bágly na zem sakra, máte nějaké zbraně,“ křik vojáků nás vyvádí z omylu. Stojíme u krajnice koukáme na batohy a snažíme se nezadat jedinou příčinu k problémům. Odvedou nás stranou a  začnou prohledávat. „Co to má kurva znamenat. Proč mají novináři u sebe nábojnice. Hovno novináři, špioni jste,“ ozve se mi za zády. Úplně přesně si vybavuji včerejší večer, kdy společně s Filipem rozdělujeme zbytku jednotky nalezené nábojnice na památku. „Pitomci,“ procedím mezi zuby. Přicházím na řadu, naštěstí si mě nikdo při vyprazdňování kapes nevšímá, nábojnici zahazuji do trávy. „Co je zase tohle? Neřekli vám, že to máte spálit,“ řve na všechny velitel hlídky, který u Andreji našel napsané tajné informace na papíře. Snažíme se zapírat, ale vysloužíme si jen příval nadávek. „Jděte. Oblast již není bezpečná, za naší linií jsou jen nepřátelé,“ informace od vojáka, která moc neuklidnila.

Za první zatáčkou rozděláváme malý ohýnek a pálíme cokoliv, co by nám mohlo později uškodit. Všechny kompromitující materiály spojující nás s armádou, poznámky atd.

Děláme chyby, někdo hodně a jiný málo. Jsou ale chvíle, kdy jen jedna může znamenat tu poslední. Všichni to známe, otřepaná fráze. Když se mi povedlo navést celý náš tým do minového pole, už tak otřepaná nebyla. Výbuch, křik, pološílená žena běží po silnici a snaží se nás dovézt ke zraněnému otci. Chvilka unáhlenosti, špatné vyhodnocení situace a jako první se vrhám k raněnému, kterému mina „utrhla nohu“. Až o pár minut později se mi vybavila poučka s teoretické části. „Kde je jedna mina, může jich být víc.“ V kritické situaci jsem zpanikařil. Být to reálná situace, tak mohlo být o několik mrtvých či raněných víc. Sedl jsem si na zem, málem se rozbrečel a křičel na ostatní proč si sundávají kevlarové přilby. Ten den se nám podařilo umřít poprvé. Asi o hodinu později při transportu raněného podruhé. Špatný den. Díky zvyšujícímu se tlaku, nevyspání se již tento šestý den realita ztrácela v připravených situacích. Náš tým se v mlze únavy a vyčerpání ploužil po silnici se vším co bylo potřeba.

Teror podle chuti

Za další zatáčkou se objevuje vojenský tábor. Skoro nadskakujeme radostí, jsme tu a odpočineme si. Bohužel sabruská armáda nenosí rifle, pruhovaná trika a kukly na hlavách. Strážný se samopalem nás zastavuje a francouzsky vyzývá, abychom si sedli u cesty. Ozvou se výstřely a křik. Voják křičí a žene nás jako stádo do tábora. Tam už čeká „banda sfetovaných teroristů“ a pustí se do nás. Nikdy bych nevěřil, že dokáži sbalit 46 litrovou krosnu za několik málo vteřin. S pistolí u hlavy jde všechno lépe a hlavně mnohem rychleji. Vzbouřencům se také líbily moje boty a hodinky, dostali je. Poté i uniformu, triko a další věci kromě spodního prádla. Za ním mi naopak přibyla asi kupka sena. Ležím na zemi a na mně se střídají jednotlivé osoby, ptají se a snaží se najít skulinu v mé výpovědi. Nemohou, mluvím pravdu. Nůž na krku, hlaveň mezi žebry a zuřivý psi na zádech. Nepříjemné polohy z nichž tělo zachvacují křeče, nadávky a křik. Nedokáži určit jak dlouho to trvá, pět minut či půl hodiny, všechno se slilo do mlhoviny bolesti. Najednou nás všechny staví do řady. „Teď poběžíte o život vy krysy,“  křičí mi někdo do ucha. Pár vteřin nejistoty, pak oslňující záře slunce když mi strhli kuklu a už jen běh. Bosýma nohama uháníme po asfaltu a za námi je slyšet střelba a smích. S tím vším senem a vyděšenými výrazy musíme vypadat opravdu směšně.

Osvěžení paměti

Následuje asi hodina odpočinku. Užíváme slunce a blahopřejeme si k zdárnému splnění úkolu. Jsou tu všichni. Máme to. Šeptem se ale šíří zprávy o nejhorším, prý to teprve přijde. Nevěřím, co by mohlo být horšího.  Možná ještě nějaký noční pochod, střelba či tak, ale už jen na dohrání, napadá mě. Jdeme spát, však ani ne na hodinu. Ostré světlo společně s výbuchy a křikem rozčísnou klid místnosti, kde leží 28 unavených postav. Během pár minut se však již lidský had šine směrem k náklaďákům. Čeká nás peklo, ale to ještě nemáme ani potuchy co tohle slovo znamená.

Nebudu popisovat co se dělo následujících 8 hodin. Nejde to a i kdyby, málokdo by dokázal pochopit. Řeknu jen: „všichni zjistili, že jejich dno je mnohem hlouběji než si mysleli.“ Mučení je asi nejjednodušší způsob, jak někoho přesvědčit povědět co nechce. Velice praktické a účinné. Je mnoho metod, které se dají použít bez toho, aby zůstaly trvalé následky. S některými z nich jsem měl té noci tu možnost se seznámit blíže. To s jakými přesně není ani tak podstatné. Mnohem důležitější je, že ve chvíli výslechu a po jednom „lehkém osvěžení paměti“ se moje mentální obrana naprosto zhroutila a já nejenom řekl všechno co jsem věděl, ale kdyby po mně chtěli cokoliv, udělám to. Hrdinství je krásná věc, bohužel ne každý má na to být hrdinou a teď vím, že mentálně je mnohem horší být zbabělcem. Připustit si zradu přátel, bylo děsivější než cokoliv, co mi moji věznitelé později provedli.  Mučení vás nahlodá fyzicky i psychicky. Když udáte kamarády a nebo vydáte informace, kvůli kterým budou umírat lidé, zlomíte se a pak už není důležité nic, jen přežít. Možná zbabělost, ale už nikdy bych si nedovolil soudit nikoho, kdo něčím podobným prošel a nevydržel. Simulace zmizela, vše bylo naprosto reálné, už žádná hra.

Jeden vedle druhého

Jedna barva jeden tým. „My jednotka červená, ……., víme co to znamená,“ zpívalo se v naší bojové písni. Během různých situací mi bylo dovoleno nahlédnout do srdcí pěti lidí, kteří byli se mnou. Nevyspalý, hladový a unavení, nikdo neměl sílu cokoliv předstírat, jakkoliv lhát. Jsou chvíle, kdy se nevyberete s kým kde uváznete a nebo kdo vám velí. Musíte přijmout situaci, naučit se v ní orientovat a pracovat společně pro tým. Občas se objeví chvíle ve kterých by jste moc rádi hodili kolegu do minového pole, protože je nebezpečný pro všechny. Nejde to, jste tým a musíte to zvládnout. Když se nás únosci pokoušeli zlomit, útočili na naši morálku, „Nemůžeš? Nevadí, odpočiň si, ostatní budou klikovat za tebe,“ ozývalo se od našich věznitelů. Není horší představa. Ostatní trpí za moji slabost. To dokáže zlomit. Náš tým „přežil“. Všichni se vrátili na základnu, sice zničení, zmlácení, unavení, ale „živý“. Stali se z nás přátelé a nejenom pro tu chvíli. Je málo situací, kdy se o lidech okolo sebe dozvíte nejdříve  temné a teprve po tom dobré či obyčejné informace. Situace kdy není čas na přetvářku a i kdyby, moc dlouho nevydrží. Nás šest se nyní stará jedeno druhého, nějak to zůstalo. Není jednoduché se s podobnou situací vypořádat o samotě. Blízcí lidé většinou nerozumí a ani nemohou. Zkušenost je nepřenositelná.

Návrat do reality

První noc po návratu se na mě lidé koukali jako na válečného veterána, tichý, nepřítomný pohled a reagující na každý divný zvuk. Zmatené myšlenky, všechno bylo najednou nedůležité. „Kde jsou ostatní co asi dělají, jak jim je?“ Tyto a podobné otázky se mi honily hlavou mezi tím, co ve mně mizelo jedno pivo za druhým. Pořád se rozhovor točil okolo kurzu, můj mozek se nedokázal soustředit na nic jiného a když se kdokoliv snažil odvést hovor jiným směrem, neuvěřitelně mě to rozčílilo. „Jak si dovolil, já mu tady povídám o něčem tak strašném a jeho zajímá fotbal,“ se skřípajícími zuby se držím dál od výbuchu.  Další dva dny se pokouším vybavit si všechno co se stalo, každou drobnost, snažím se být v kontaktu s lidmi, co tam byli se mnou. Po čtyřech dnech jsem šel spát poprvé střízlivý, strach ze špatných snů nahlodával. Byl k tomu dobrý důvod, několikrát mě vlastní křik probudil. Co se mi zdálo nevím, hrůzné sny přišly až v dalších dnech.

Novinář jako přítěž

Novinář je pro každou jednotku, které ho ochraňuje v bojové zóně přítěž. Mnohdy nabubřelý a arogantní jedinci, kteří si nenechají vysvětlit, že když se střílí, měli by zůstat na zemi, do ničeho se neplést a pokud je někdo zraněný, měli by mu být schopni alespoň trochu pomoci. Místo toho pobíhají okolo a snaží se najít někoho, kdo je zastřelí. Armáda hradí většinu nákladů na kurz a nyní chápu, že se snaží nejenom nás vybavit pro naší ochranu, ale i jejich. Jeden člověk může svým chování ohrozit osádku celého auta.

V tomto krátkém textu jsem odkryl jen malou část „Kurzu přežití“.  Možná to vše zní jako hra a možná to tak i je, ale kdo zažil to co my, bude vždy vzpomínat na dobu, kdy se před ním otevřelo vnitřní peklo, spolklo ho a vyvrhlo znovu na světlo. Každý z nás si z tohoto týdne něco přinesl. Pro mě to bylo zjištění, že pistole přitisknutá k hlavě je v některých situacích velice příjemná alternativa k tomu, co se ještě může stát. Rychlá smrt totiž nebolí.

Článek by publikován na kalat.blog.respekt.cz