Ticho mešity přeruší zvuky shonu a tiché šeptání, několik mužů přemisťuje tlusté koberce a vytváří z nich cestu k Abrahámově hrobce. Málokdo zvedne oči, jen se tiše otočí. Můj průvodce malinko znervózní, když do svatostánku vstoupí několik členů izraelské armády. Sedm mužů a jedna žena. Rozhlížím se okolo a snažím se najít nějaký klíč k řešení této situace. Na přítomnosti izraelských vojáků v mešitě by nebylo nic divného, stejně jako já. to mohou být turisté a nebo mají jiný důvod k návštěvě. Zmatek do mého chápání vnesli spíše zbraně na ramenou, kanady na nohou a dívka bez šátku, který by ji zakryl vlasy.

Abrahámova mešita (Sanctuary of Abraham, Al-Haram Al-Ibrahimi) leží v Palestinském Hebronu asi 40 kilometrů jižně od Jeruzaléma. Jako mnoho míst v tomto regionu je posvátné pro tři velká světová náboženství – Křesťanství, Islám a Judaismus. Podle Bible jsou zde pohřbeny tři starozákonné páry  a to Abrahám a Sára, Izák a Rebeka i Jakob a Leah. Základy chrámu byly položeny za vlády Heroda Velikého, tedy před více než 2000 lety. Od té doby bylo místo několikrát zničeno a přestavěno. Byla zde byzantská bazilika, mešita, kostel i synagoga. Až do roku 1967 byl židům zakázán vstup.

Mnoho posvátných míst (muslimských, židovských či křesťanských) vyžaduje určitý způsob oblékání. Většinou jsou na tuto skutečnost návštěvníci dopředu upozorněni a i pro ty neposlušné, se vždy najde nějaký kus látky na zakrytí nevhodných částí těla. Pravidla jsou si hodně podobná. Žádná kolena, ramena, výstřihy a někdy je nutný i šátek na zakrytí vlasů. Bohužel se mezi  lidmi najdou jedinci, kteří se přes tyto pravidla nemohou přenést. V mnoha památkách po celém světě najdete desítky příkladů.

Právě proto a právě zde jsem byl nanejvýše udiven chováním izraelských vojáků, kteří podle věku rozhodně nepatřili mezi brance povinné vojenské služby. Hebron je často spojován s několika velkými masakry v průběhu dvacátého století, viny byly obě strany konfliktu. Kanady a zbraně u mužů, nezakryté vlasy u dívky. Mávání rudým hadrem před očima islámských radikálů, ale i obyčejných Palestinců. Jak jinak a jak více vyjádřit nerespekt k lidem, než pošlapáním jejich svaté půdy.

Po vítězné šestidenní válce byl Hebron okupován Izraelem a téměř současně začalo znovuosidlování dávno ztraceného města. Mezi lety 1967 a 1993 zde docházelo k častému násilí a napadení židovského obyvatelstva. Jako jeden z nejbrutálnějších útoků se do dějin zapsal ten z května 1980, při  kterém bylo zabito 6 židů a 17 zraněno. Však nebyl jediný a různé extrémistické buňky o sobě dávaly vědět po celou dobu okupace, což zvyšovalo počty mrtvých i raněných. Díky smlouvám z Osla v roce 1993 přešel Hebron pod palestinskou samosprávu.  Rok na to židovský fundamentalista Baruch Goldstein zastřelil 29 palestinských muslimů a velké množství jich zranil.  Při následných nepokojích bylo zabito dalších 35 lidí. Neklidná atmosféra se nad městem nesla i několik let poté.

Hebron je v tuto chvíli klidným městem a pomalu do něj začínají přijíždět zahraniční i místní turisté. „Víš tady se to pořád okapuje. Je několik let klid a pak to znovu propukne. Nějaká rozbuška to začne,“ popisuje mi později atmosféru palestinský muslim Wajdi z Nablusu.  Druhá Intifáda začala návštěvou Ariela Šarona na Chrámové hoře. Samotná přítomnost izraelského politika by nebyla natolik problematická, aby sama o osobě zažehla vlnu násilí. Jako poslední kapka ale převrhla číši trpělivosti a palestinská frustrace se projevila naplno. Výsledek: násilí, sebevražedné atentáty, mrtví, nejistota, strach, zoufalství, raketové útoky, bombardování – Druhá intifáda.

Díky mírovému procesu byla v roce 1996 svatá místa zpřístupněna oběma stranám konfliktu a samozřejmě turistům. Mešita je rozdělena na dvě části, muslimskou a židovskou.  Obě skupiny se tedy mohou věnovat svým modlitbám v klidném prostředí svého vlastního náboženství. Tento status prozatím udržuje rovnováhu ve městě a snížil napětí. Hebron se v nynější době nalézá v takzvané A zóně, tedy v oblasti, která by měla být pod plnou kontrolou palestinské samosprávy. Na rozdíl od zóny B, která je pod společným patronátem a zónou C, jenž plně zpravuje Izraelský stát.

Vojáci si v klidu pochodovali k hrobce tohoto muže, jenž židé i muslimové považují za svého praotce. Pokouším se je fotografovat v potemnělé mešitě. „Zvedněte se,“ křikne průvodce vojáků. Stoupám si a zmateně koukám na Ahmeda, který mi překládá a nevěřícně vrtí hlavou, protože ani on vlastně neví co se děje. Fotoaparát schovávám za zády, ale o něj naštěstí nikdo zájem nemá.

Před pár hodinami naše auto míjelo značku „Zóna A“. Však pár metrů za ní již hlídkovali znudění izraelští vojáci. „Jsou zde kvůli ochraně poutníků,“ dostalo se mi vysvětlení od Ahmeda. Stejně tak v okolí Abrahamovi mešity bylo mnohem více Izraelců než Palestinců. Důvěra je tedy něco čím izraelská strana rozhodně neplýtvá. Bojí se svěřit životy svých občanů pod ochranu státu se kterým chce vést mírové rozhovory.

Podobně ustrojení a ozbrojení vojáci v mešitě nejenom že dokazují svoji aroganci, ale i přispívají k obrazu Izraele jako namyšleného a drzého státu. Což nemusí být pravda. Vrcholní představitelé mohou mluvit o míru, ale s těmi se obyčejní obyvatelé města nesetkají. Zato často potkávají uniformované muže cizího státu ve svých ulicích, kteří se zde chovají jako doma. Okupace, pro mnohé každodenní realita. Bez respektu k druhým se nedá zasednout k jednacímu stolu a se získáváním úcty se musí začít od prostých lidí.

Obouvám si boty, kukám jak ženy odevzdávají dlouhé šátky a ven procházím detektorem kovu, který mi má zabránit pronést do vnitřních prostor byť je rybičku. Však stále se mi hlavou honí vzpomínka na příslušníky IDF (Israel Defense Forces – Izraelské obrané síly) a jejich M16-tky houpající se jim na ramenou.

Publikována na blog.respekt.cz