Sedím v šerutu (arabský minibus) a snažím se zorientovat v tom, co se děje kolem mě. Je pozdě večer a lidé se vracejí domů. Silnice je zaplněna automobily a řidiči během několika minut vytvořili z dvouproudové silnice, čtyřproudovou dálnici. Ozývá se křik, troubení klaksonů a hádky. Velká dopravní zácpa před Ramalláhem. Kolona se táhne několik kilometrů daleko. Se zvláštním pocitem a po vzpamatování se z prvotního šoku zjišťuji, že všechno okolo má svůj, i když těžce odhalitelný, řád. Muži vystupují z aut a pokouší se řídit dopravu. V místě kde se vozidla ve třech pruzích snaží vměstnat do jednoho, jsou sice slyšet rozzlobené hlasy, ale také smích a přátelské povídání. Emoce vystupují na povrh, ale po chvíli se uklidňují a řidiči si povídají jako přátelé. Našemu šerutu, se i přes pár škrábanců, podařilo vjet do pruhu směrem Jeruzalém a Ramalláh. Šineme se velbloudím krokem. „Vystup si a k checkpointu dojdi pěšky, je to pár stovek metrů a stejně tam budeš muset měnit autobus,“ radí mi spolucestující. Dám na jeho radu, vezmu si batoh a pomalu se proplétám mezi automobily.

Zeď oddělující Západní břeh a Izrael se mi táhne po levé ruce. Tuny betonu a kilometry ostnatého drátu vypadají hrozivě. Objeví se vojenské stanoviště a já si to namířím přímo k němu. Nade mnou se nese ženský křičící hlas, snaží se nejdříve arabsky a poté i hebrejsky překřičet řev motorů. „Kam si myslíte, že jdete,“ ozve se z ampliónů anglicky. Až v tu chvíli mi došlo, že celý ten povyk je kvůli mně. S nevinným výrazem ve tváři ukazuji směrem do Izraele. Zavrtí hlavou a navádí mě k oploceným budovám svítícím matným světlem. Otočím se a s mým pohybem se uklidní i vojáci okolo. Bohužel značení přechodu pro pěší zde chybí.

Procházím turnikety s Palestinci a snažím se nevnímat okolní atmosféru. Nejde to. Plot, ostnatý drát a vojáci schovaní za neprůstřelným sklem. Připadám si jako ve velkém vězení. Vyndávám všechny kovové věci a procházím detektorem kovu. Zapípá. Vracím se tedy zpátky a zkouším to ještě jednou. Opět se rozbliká červené světlo. Snažím se na sobě najít cokoliv železného, ale opravdu nic už nezbývá. Potřetí se situace opakuje. Izraelská vojačka na mě křičí, „jděte zpět a znovu, neumíte anglicky.“ „Umím“, odpovím a snažím se ji přesvědčit, že už u sebe opravu nic nemám. Moje argumenty nepomáhají a tak po čtvrté procházím rámem. Nic, žádný zvuk nebo červené světlo. Snažím se usmát a ukázat svůj pas. Mladá žena jen znechuceně mávne rukou a nechá mě odejít. Přemýšlím, jestli ten detektor nakonec vypnula a nebo je pouze pokažený.

Jako turista se na Západním břehu Jordánu cítím bezpečně, lidé jsou milý a rádi pomohou. Když se poté dostanu do střetu s touto izraelskou policejní realitou, necítím se dobře. Sice chápu bezpečnostní opatření Izraele a jeho obavy s možných útoků, ale mnohá ustanovení mi přijdou spíše provokační, ukázat Arabům kdo tady má moc. Tento postup rozdmýchává oheň nenávisti mez oběmi skupinami lidí. Dívka se kterou pracuji (muslimka, nosící hidžáb) jménem Jasmín, mi několikrát vyprávěla, jak jí policisté zastavují na ulici, kontrolují a vyslýchají. Jednou ji dokonce zatli, protože se nechtěla nechat prohledat od mužského policisty. Nazval bych to šikanou, která je ve většině Evropských zemích zakázána už od základních škol. Zde v Izraeli je stále používána jako prostředek uplatňování moci.

Publikováno na blog.respekt.ihned.cz