Společnost Člověk v tísni vydala nový manuál pro novináře pod názvem: Příručka rozvojového novináře. Nejdříve jsem si nedokázal tento nový druh žurnalisty zařadit. Po prostudování materiálu, se mi objevil jiný název pro tuto profesi a to pracovník PR oddělení humanitárních organizací. Je to celkem snadné, hlavním odkazem této malé knížky, je informování o pozitivní pomoci neziskových organizací, při negativních situacích způsobených válkami, přírodními katastrofami či jinými pohromami. Témata o kterých by novináři měli informovat, tedy podle zveřejněného materiálu, jsou předem jasná – vzdělání, zdraví, postavení, žen atd. Měli by popisovat úspěšné projekty, informovat o nich veřejnost a v ideálním případě získávat další donátory na podobné iniciativy.

Při otevření časopisů jako jsou například Lidé a země, či časopis Koktejl, velice často narazíme na články spojené s rozvojovou tématikou (v případě LaZ mnohdy zaměřené na Kongo). Popisují situace v krizových oblastech a často se zabývají problémy daného regionu v hlubším kontextu, jelikož jejich autoři v zemi žijí, či se tam opakovaně vrací. Snaží se nejenom popsat práci místních vlád, organizací či humanitárních pracovníků, ale píší i o korupci, zneužívání peněz úředníky, praktikách cizinců či neúspěchů jednotlivých projektů.

„Mluvte se zaměstnanci mezinárodních nevládních organizací, kteří strávili nějaký čas prací na místě. Mohou vám objasnit současné dění, trendy i širší kontext. Nezapomínejte ale, že mají vlastní pracovní agendu. Zůstaňte nezávislí,“ promlouvá k čtenáři jedna z citací příručky. Poslední dvě slova jsou ovšem malinko zavádějící. Během čtení různých jejích návodů a doporučení, jsem si nikde nevšiml podpory investigativní žurnalistiky, například pátrání po zmizelých financích, či korupci. Toto jsou totiž témata, která kazí pověst humanitárních organizací stejně jako OSN. Proč ale nemluvit právě o nezájmu této celosvětové společnosti o některé závažné situace (například genocida v Laosu na kmeni Hmong), či její neschopnost řešit problémy a stále hlubší zabředávání do byrokracie, která snižuje její efektivnost, stejně tak jako účinnost opatření, které provede.

Autoři, kteří se nyní zabývají touto problematikou se v ní celkem orientují, ale neposkytují ten pravý obraz, který by se hodil lidem, kteří z rozvojových peněz žijí. Proto se snaží vytvořit pocit „spasitelství“ pro mladé začínající novináře, kteří se budou snažit psát články které „změní svět“ a nejen oni. Pokud je toto cíl Příručky rozvojového novináře, tak je splněn dokonale. Fotografie, kterými je drobná kniha vybavena, se budou jistě dobře vyjímat na křídovém papíře a v případě tisku jistě náležitě zapůsobí.

V nynější době, kdy je společnost zasypána rozvojovými projekty, demokratickými iniciativami a dalšími aktivitami, je dobré pokládat si i jiné otázky. Jako například: Je fair trade opravdu fair? Kdo vlastně kontroluje využívání rozvojových financí, jejich úspěšné využít a návratnost? Je OSN vůbec k něčemu jinému, než vydávání výročních zpráv o zprávách z posledního roku, které rozebírají měsíční zprávy sestavené z týdenních hlášení zaměstnanců v kravatách?

Příručku možno stáhnout zde.