Sedíme společně s Anne Skaardal z organizace EAPPI na rozvalinách, izraelskými buldozery právě zbourané školy, ve vesnici Dkaika na Západním břehu Jordánu v Palestině. Mlčíme, necháváme suchý, přesto chladný vítr prohánět se po našich tvářích. Oba jsme ztraceni ve svých myšlenkách. I když rozličných profesí, oba myslíme na to samé. „Myslíš, že to co děláš ty a nebo já, je k něčemu dobré,“ ptá se mě po pár minutách. Anne pracuje jako pozorovatelka pro ekumenickou mírovou organizaci. Hlavní náplní její činnosti je monitorovat aktivity osadníků, vojáků na check pointech a nebo destrukčních čet.

„Tak to nemám naprosto zdání, zrovna teď si připadám k ničemu,“ odpovídám po pravdě. „Jop, to je nás tu v okruhu pár kilometrů mnohem víc,“ říká a hledí na všechny lidi kolem.

„Co bude dál,“ otáčí hlavu a pozoruje učící se děti.

„Optimistickou verzi?“ procedím mezi zuby a nuceně se usměji. Jen přikývne. „Ještě pár let budu trvat situace tak jak je. Útlak a okupace, lidé se budou bát promluvit, demonstrovat a dát najevo svůj názor. Pak se něco stane, stejně jako na počátku druhé intifády a Palestina vybuchne. Tentokrát nejenom kameny, ale i zbraně, sebevražedné útoky a násilí všeho druhu. Palestinci budou bojovat dobře a postaví se Izraeli. Prohrají. Potom, v tom chaosu se svět na chvíli přestane dívat a on přestane. Palestina zmizí. Lidé odejdou a nebo zemřou,“ smutek je znát v každé slově. „A konečně bude mír na Blízkém východě,“ dokončí moji myšlenku.

Další čaj už opravdu nezvládneme a tak se pomalu vytrácíme k autu. „Mimochodem a co říkají pesimisté,“ ptá se na odchodu. „Tak ti tuhle zem už dávno opustili,“ uzavírám náš malý pohled do budoucnosti.