Jiří Kalát – Jaguar Traveller

„Tyhle instituce tady otevírají od deseti hodin dopoledne,“ snaží se nabourat moji jistotu ohledně provozní doby Izraelského muzea v Jeruzalémě má spolupracovnice Rita. Za podpory oficiálních webových stránek, které udávají devět hodin, se nedám odradit a vyrážím na cestu za historií a poznáním.
celý článek…

Společnost Člověk v tísni vydala nový manuál pro novináře pod názvem: Příručka rozvojového novináře. Nejdříve jsem si nedokázal tento nový druh žurnalisty zařadit. Po prostudování materiálu, se mi objevil jiný název pro tuto profesi a to pracovník PR oddělení humanitárních organizací. Je to celkem snadné, hlavním odkazem této malé knížky, je informování o pozitivní pomoci neziskových organizací, při negativních situacích způsobených válkami, přírodními katastrofami či jinými pohromami. Témata o kterých by novináři měli informovat, tedy podle zveřejněného materiálu, jsou předem jasná – vzdělání, zdraví, postavení, žen atd. Měli by popisovat úspěšné projekty, informovat o nich veřejnost a v ideálním případě získávat další donátory na podobné iniciativy. celý článek…

Sedím v šerutu (arabský minibus) a snažím se zorientovat v tom, co se děje kolem mě. Je pozdě večer a lidé se vracejí domů. Silnice je zaplněna automobily a řidiči během několika minut vytvořili z dvouproudové silnice, čtyřproudovou dálnici. Ozývá se křik, troubení klaksonů a hádky. Velká dopravní zácpa před Ramalláhem. Kolona se táhne několik kilometrů daleko. Se zvláštním pocitem a po vzpamatování se z prvotního šoku zjišťuji, že všechno okolo má svůj, i když těžce odhalitelný, řád. Muži vystupují z aut a pokouší se řídit dopravu. V místě kde se vozidla ve třech pruzích snaží vměstnat do jednoho, jsou sice slyšet rozzlobené hlasy, ale také smích a přátelské povídání. Emoce vystupují na povrh, ale po chvíli se uklidňují a řidiči si povídají jako přátelé. Našemu šerutu, se i přes pár škrábanců, podařilo vjet do pruhu směrem Jeruzalém a Ramalláh. Šineme se velbloudím krokem. „Vystup si a k checkpointu dojdi pěšky, je to pár stovek metrů a stejně tam budeš muset měnit autobus,“ radí mi spolucestující. Dám na jeho radu, vezmu si batoh a pomalu se proplétám mezi automobily. celý článek…

„Jsi nula ty kurvo jedna,“ probouzím se zpocený a snažím se vzpamatovat z šíleného snu. Není to noční můra, jen zasunutá vzpomínka. Už je to několik dní, co nás vojenské náklaďáky vysypaly po sedmidenním kurzu ve Vyškově a já pořád nemohu klidně spát. Hlava se mi točí a neustále se vracím do vojenského prostoru. Do dnů, kdy se mé lidské potřeby smrskly na to se najíst, napít, vyspat a přežít. Zbytek světa byl daleko a jeho problémy se vytratily v sérii fyzicky i psychicky náročné přípravy. „Je pět základních pravidel, kterých se musíte řídi, aby jste přežili,“ radili nám vojáci před začátkem kurzu, “když můžeš tak ser, když můžeš tak chči, když můžeš tak spi, když můžeš tak žer a když můžeš tak pij. Pokud to půjde najednou, jenom dobře.“ Do paměti se mi rady zaryly a ještě dlouho tam zůstanou.     celý článek…

Je něco hodně zvláštního na našem malém státě, tedy na každém jiném je jistě něco specifického, však u nás je to nevídaný aspekt české vděčnosti. Máme armádu, plně profesionální a tak kluci jako já nemusí na vojnu. Naší vojáci za nás bojují v dosti nepopulárních válkách. Většina společnosti si to sice nepřeje, ale to je cena, kterou platíme za mír. Riskují svoje životy i zdraví za nás a my se jim odměníme snížím platu. Tedy vezmeme jim peníze na výstroj i výzbroj a ještě doufáme, že nám za to poděkují.   celý článek…